Existují instituce a instituce. Je mezi nimi obrovský rozdíl. Na jedné straně jsou takové, které se snaží pomáhat lidem a jsou instituce, kde jde již od počátku pouze o zisk a tyto společnosti vydělávají na neštěstí druhých. Nicméně i tam, kde jde již od začátku o dobro lidí, to nakonec ve spotřebním systému stejně spadne do jakési formálnosti a zájmů jednotlivců, protože pro to je spotřební systém nastaven. Ne na člověka, ale peníze.
Jako pečovatelka pracuji skoro deset let. Vstávám před čtvrtou ráno a jezdím domů pozdě večer. Vím, proč to dělám. Svou práci vnímám jako poslání, i když pořád je na čem pracovat jako u všeho. Když jsem nastupovala, přála jsem si zpříjemnit život seniorů a zvlášť těm, kteří trpí demencí. Je velmi náročné ve formátu naší společnosti, kde jde o peníze a ne život člověka, zpříjemnit život těmto uživatelům nebo klientům, (jak se jim nesmyslně říká) a jejich rodinám. Pro mě to nejsou uživatelé, na které si vyděláváme, ale lidé s duší, jejichž osobnosti velmi trpí, protože ve většině případů ani nevědí, co se s nimi děje a personál nemá dostatek času na to, aby si s nimi od srdce promluvil. Tito lidé jsou ustrašení, neklidní, někdy agresivní, protože se bojí. Zaslouží si daleko víc profesionální péče, pozornosti a také prevence!
Mnoho doktorů se dementním klientům vyhýbá, protože jsou nároční a vrátí nám je z nemocnice brzy, někdy je dostatečně nevyšetří a to má své důsledky. Měli bychom změnit přístup ve vnímání této nemoci a uvědomit si, jak těžké to je pro samotné lidi, jejich rodiny a kolik života tito lidé, mezi nimi doktoři, sestřičky, vědci a učitelé, věnovali nám, kteří je nyní odmítáme. No i my můžeme být jednou v jejich kůži. Víte, co si s sebou přinesou senioři z domova, když se stěhují do sociálního zařízení? Dva kufry života.
Je v nich převážně oblečení, sem tam nějaká fotka, která se později ztratí, protože dementní lidé zapomínají a často si věci přenáší mezi sebou. Společnost bere člověka jako další pořadové číslo. Nikdo pořádně o tomto člověku nic neví. Kdo ve skutečnosti byl, jaké měl přání, v čem vynikal, na co byl pyšný. Většinou se řeší jen otázky související s inko pomůckou, se zubní náhradou, stravou a v čem “klient” vyžaduje větší péči. Řeknu vám, že ani tu základní péči nedostane kvalitní, protože těžko budete opečovávat na sto procent padesát klientů na čtyři pečovatele, někdy i méně. Jak jsem psala, svou práci mám ráda a je mi líto, jak tito lidé musí nedůstojně žít.
Raději bych byla, kdyby tyto zařízení být nemuseli, protože s nimi vnitřně nesouhlasím. Přála bych si, aby bylo profesionálně postaráno o nemocné či nemohoucí lidi v domácí péči, aniž by to rodinu úplně finančně zruinovalo. Ano, ve spotřebním systému to moc nejde, ale ve Tvořivé společnosti, kde je život člověka tím nejdůležitějším, by to možné bylo. Nikdo by se nemusel snižovat k tomu, aby prosil o příspěvky, aby si zakládal transparentní účty na vybírání peněz pro nemocného nebo sbíral víčka na své postižené dítě. Dokud se sami v takové situaci neocitneme, nepochopíme. Nepřeji však nikomu, aby musel prožívat něco podobného. V Tvořivé společnosti by skončilo zbytečné utrpení a vydělávaní na chudácích. Všechny zdravotní a sociální služby by byly zdarma a především by se nemocem předcházelo kvalitní prevencí.
T.
zdroj: creativesociety
Celá debata | RSS tejto debaty