Dnes jsme s kolegyní zdravotnicí byly navštívit jednu naši paní, o kterou jsme se staraly v našem zařízení, a která je teď hospitalizována v psychiatrické nemocnici. Lékaři tvrdí, že už jí nezbývá mnoho času. A protože ji máme moc rády, chtěly jsme jí ještě naposledy vidět. Víme, že tyto léčebny nemají dobrou pověst, zvláště když víme, jak vypadají naši klienti, kteří se odtud vrátí zpátky k nám.
Mé představy byly různé, ale to, co jsem viděla mě docela šokovalo. Stará omšelá budova, smutně vyhlížející, popraskaná omítka, no hrůza. Hlavou mi probleskla myšlenka „ A tady se lidé mají léčit ” … Celý areál je poměrně rozsáhlý, a proto nám chvíli trvalo, než jsme našly místo, které jsme hledaly. Musím říci, že jsem cítila, jako by zde vůbec nebyl život. Jako by zde žili už mrtví lidé a ne živí, tak to na mě působilo. Myslím, že kdyby v okolí nebylo tolik krásných stromů a výhled do zeleně, bylo by tam mnohem více počtů sebevražd. Když si představím, že v době covidu tito nemocní nemohli jít ani ven… I normální člověk by se zbláznil.
Tichá bolest
Když jsme dorazily na místo, přiznám se, že bylo pro mě těžké se ovládat a zůstat beze slz. Z naší milované, dříve veselé paní, která byla chodící, se stal ležák. Už na první pohled bylo vidět, že se velmi trápí. A i když nemohla mluvit, z jejího výrazu to bylo patrné. Jsem si jistá, že měla také velké bolesti v zádech, protože na posteli leží už měsíc jako placka a pochybuji, že jí tam někdo chodí polohovat – poznala jsem to podle proleženin na nohou. Měla zavedenou cévku, to proto, aby se nemusela přebalovat. Jevila také známky dehydratace. Když jsme ji chtěli dát trochu napít, všimli jsme si, že kelímek s čajem, který tam měla, je nejspíš už pár dní zkvašený, protože pořádně zapáchal. Zdalipak dostává vůbec něco k jídlu? Bylo to opravdu žalostné ji tak vidět. Klientce podávají morfium. Morfium nejenom, že tlumí bolest, ale navíc i zpomaluje srdeční frekvenci. Překvapilo nás, že bere poměrně vysokou dávku těchto léků. Dává se lidem, u kterých se čeká, že brzy odejdou. Nám ale nepřišla na umření, jen jsme viděli velmi nešťastného člověka, kterému se nikdo nevěnuje.
Noční můra
Pro spotřebitelský formát společnosti je nepohodlné se o tyto lidi starat. Za prvé, protože je personálu málo a za druhé, protože si neumí s nemocnými poradit. Raději je utlumí a mají od nich klid. Oni pak leží jako mrtvoly měsíce na lůžku, kde koukají do stropu. Dny se pro ně vlečou a ztrácejí pojem o čase. Každý den je pro ně jako ten předchozí, nerozeznají co je realita a co ne. Neví, jestli jsou ještě tady nebo na onom světě. Netuší, zda ještě mají nějaké tělo, protože leží už tak dlouho, že ho ani necítí, kde je ruka a kde noha. Vše splývá v jedno. Je to jako ve snu, přirovnala bych to k noční můře, která se vám zdá, ale na rozdíl od těchto lidí, my se z ní ještě můžeme probudit. Jsou jim nitrožilně podávány tekutiny i jídlo, protože, co v takovém zfetovaném stavu spolknou?
Pokud jste ještě mladý člověk, možná se nad vámi smilují a věnují vám trochu větší péči, pokud jste ale starý, jste systémem už předem odepsaní. Co na tom, že jste celý život pro společnost tvrdě pracovali? Teď už neděláte, to znamená, že nepřinášíte žádný užitek a stáváte se přítěží. Mnozí odejdou z tohoto světa naprosto zbytečně, i když by měli vůli k životu, ale pro nedostatečnou péči umírají. Tolik jsme tímto systémem otupěli, že jsme se sami stali mrtvými. V tomto světě a v této společnosti není na prvním místě život člověka. Víme to všichni, ale i přesto před touto realitou zavíráme oči. Tak nevím, kdo je více bláznivý? Tito lidé nebo celá naše společnost, že dopustíme, aby s lidským životem bylo takto zacházeno?
V Tvořivé společnosti by se Život Člověka stal tou hlavní hodnotou. Není to utopická myšlenka, utopií by bylo nechat to jako doposud. No, je to na nás. Východisko je.
B.
zdroj : creativesociety
Celá debata | RSS tejto debaty