Tvorivá spoločnosť

Nedávno jsem otevřela článek: „Klimatické hodiny na Letné ukazují, kolik času zbývá na záchranu planety“. Tyto klimatické hodiny jsou umístěny už v mnoha zemích po celém světě. Odměřují čas například v New Yorku, Římě, Soulu či Glasgow. Ačkoli se nám média snaží všemožně zapřít to, co se s naší planetou skutečně děje, pravda si cestu vždy najde. 

Před touto skutečností totiž nelze zavírat oči donekonečna a nikam před ní uniknout, brzy to pozná každý. I přesto, že tohle všechno víme, nechává nás to chladnými a nečinnými, dokonce se zálibou sledujeme katastrofické filmy. Doufáme, že se to samo nějak vyřeší, jako v těch filmech, že přijde nějaký hrdina a zachrání nás. No nepřijde, protože ten sedí zrovna teď na gauči a sleduje film o katastrofě, namísto, aby se zvedl a konal. Každý z nás se spoléhá na toho druhého a nikdo nekoná jednotlivě. Čekáme na zázrak, který nepřijde. Stále žijeme v domnění, že se nás situace ve světě nijak netýká, i když si nebezpečí uvědomujeme. Myslíme, že krize, kterým čelíme jsou jen dočasné, že se jistě vyřeší a my si budeme žít v poklidu, tak jako dřív, v době před covidem. To, co se děje teď, je jen začátek. Nic už nikdy nebude takové jako dřív. Nechceme si to připustit, ale bohužel, je to tak. Je naivní si myslet, že takový konzumní způsob života, jaký teď jako lidstvo vedeme, může pokračovat dál. Jen brát, drancovat, zabíjet se navzájem…

Už nejsou dobré pastviny

„Bylo to dobré přátele, ale jestli to bude dobré, záleží samozřejmě na nás. Proč máme takový postoj, že přenášíme odpovědnost na někoho jiného? V podstatě, z nás přátelé, dělali po stovky, ba tisíce let, bezmocné otroky. A to ti, kteří skutečně chtěli, aby společnost byla mlčící, bez vlastního názoru, bez řekněmě, takového toho impulzu k životu. Ano, chceme žít, máme ten impulz, ale není vyjádřen ničím jiným než touhou v našich hlavách a nanejvýš – povídáním si doma v kuchyni. Kolik let je lidstvo programováno, že za něj má někdo rozhodovat? Každý, kdo se odvážil vystoupit a mluvit sám za sebe, za své lidské touhy, se svým chápáním tohoto světa, dopadl velmi špatně jako příklad pro ostatní. Nyní jsme bezradné stádo, které doufá, že někdo přijde a něco udělá. A my jsme se dostali do slepé uličky triumfu našeho konzumního formátu. Kdyby třeba někdo z těch, na které jsme delegovali moc, které jsme dosadili jako vládce nad námi, by rád přišel a něco udělal, možná by chtěli změnit naši současnou situaci k lepšímu. Avšak mnozí z nich si bohužel ani neuvědomují, jak vážná situace nyní je. Prozatím. Brzy to pochopí, ale bohužel nebudou moci nic udělat, a to je pravda. A my, tak jak nás to naučili, jak jsme byli vychováni, sedíme a bečíme jako ovce a čekáme, až přijde nějaký pastýř a odvede nás na novou, dobrou pastvinu. Už nejsou dobré pastviny. Celkově bych chtěl říci přátelé, že ač je to opravdu smutné, neměli bychom nyní doufat, že se situace zlepší a budeme žít jako jsme žili dosud. To už je pryč. Už se nevrátíme do toho poklidného světa, který jsme měli ještě doslova před rokem. Ano, před rokem to ještě bylo snesitelné, před rokem to ještě bylo dobré, ale tento rok 2022 od narození Krista mnohé změnil. Lidé začali chápat, že se světem není něco v pořádku, a že byli celá desetiletí klamáni. Byla jim vnucena teorie o antropogenním faktoru, že teď tak trochu spojíme své úsilí, zavřeme pár továren, přestaneme používat, řekněmě auta, která vypouštějí hodně oxidu uhličitého nebo uděláme něco jiného a všechno se zlepší. Ale ono se nezlepšilo. A teď mnohým dochází, že zelená energetika způsobila životnímu prostředí  mnohem větší škody, než obvykle způsobují uhlovodíky. A že není v co doufat, a co je nejhorší,  že není v koho doufat. Ale ze zvyku sedíme a čekáme, že za nás někdo něco udělá. Víte, opravdu utopický svět.”

Fragment z pořadu „Probuzení”

Převezměme díl zodpovědnosti do vlastních rukou. Chápu, že máme strach a chodí nám  myšlenky typu „Co já sám zmůžu, co sám můžu změnit.” Ale věřte mi, že dokážeme mnohem více, než si uvědomujeme, nejsme na to totiž sami. I já se každý den učím přebírat větší díl zodpovědnosti, nutit se i do věcí, do kterých se mi ne vždy chce. Možná nám to zpočátku nejde tak rychle, jak bychom si přáli a cítíme se sami ze sebe zklamaní, ale to nesmí být důvod k tomu se zastavit a jít dál. Hlavně nečekat a dělat cokoli, prostě konat, vždyť společně toho můžeme tolik dokázat. Kdo jiný než my, obyčejní lidé, můžeme přinést změnu do společnosti? Žádná vláda ani elity za nás nic nevyřeší, těm to vyhovuje tak, jak to je, protože jako stádo bez vlastního názoru nás mohou lépe ovládat. A kdo se postaví za nás, kdo se postaví za Život? 

B.

zdroj: creativesociety