Tvorivá spoločnosť

Tahle otázka mi přicházela na mysl posledních pár týdnů, po tom co jsem se přihlásila, že budu moderovat jeden z dílů TS Live. Dokopat se k tomu bylo těžké, ale po té, co jsem viděla záběry vyhaslých životů dětí, ke kterým se klima už dostalo, nemohla jsem jinak, chtěla jsem to prostě říct všem.

“Tohle přece musíme zastavit, lidé umírají pod troskami a já se tady klepu strachy ze živého vysílání.” Ten strach najednou vypadal tak nesmyslně. Přihlásila jsem se. 

Tušila jsem, že to nebude jen tak. Následující týden byl utrpení. Pokaždé, když mi přišlo na mysl TS Live, všecko se ve mně sevřelo, ohromná úzkost a strach. Ale z čeho vlastně? To už jsem nebyla schopná tak podrobně analyzovat. Byla jsem ráda, že mezi vařením a péčí o děti stíhám dobíhat na záchod. A tak to šlo celý týden. Pak přišly Vánoce, starosti se změnily a já se trochu uklidnila. Poslední týden před vysíláním už jsem litovala svého muže, že musí pořád poslouchat moje nářky o tom, jak jsem nervózní, jak to ovlivňuje všecko co dělám a jak si s tím nevím rady. Vydržel to, chápal mě a byl mi velkou oporou.

Můj strach pramenil možná trochu ze zkušenosti: “já přece neumím mluvit před lidmi”. Ve větším kolektivu, i když to byli přátelé, jsem nebyla schopná říct ani půl věty. A co se týče kamery, když náhodou mého muže při dětské oslavě inteligentně napadlo zapnout natáčení, ihned jsem zmlkla, začala se usmívat a nenápadně ustupovat do pozadí. Takže asi chápete, odkud se to všecko bralo.

Ale já tolik chtěla říct lidem, co se děje s naší planetou a že to můžeme řešit. Že můžeme zachránit většinu dětí na světě, včetně těch mých, o které jsem měla v poslední době velké obavy. Bála jsem se, že by se jim mohlo něco stát. To asi chápe každý rodič.

Přišel den D, na strach jsem se rozhodla už definitivně vykašlat, příprava byla dobrá, proslov odzkoušený před zrcadlem, obavy byly neopodstatněné. Strach se pořád dral na povrch, ale já už ho nechtěla. Začalo vysílání, kamery běžely, automaticky jsem spustila naučený úvod, protože jsem věděla, že nervozita bude a já musím být připravená. Ale po chvíli, jako by se srdce rozevřelo a vydalo vše, co na něm jen bylo. Ani nevím jak, ale bylo to krásné, příjemné a musím říct, že jsem si to velmi užila.

Při zpětné analýze mi stále více dochází, že strach je jen iluze. Pokud máme dostatečnou motivaci, nic nás nezastaví v tom, co chceme udělat. A pokud tento strach překročíme, zjistíme, že vlastně bylo zbytečné se bát a o to více svobodní najednou jsme. Ano, přijdou další překážky, další strachy, ale já už mám TU zkušenost, že když to překročím, bude to nakonec moc fajn.

Strach má v tomto světě jistě své opodstatnění, má nás chránit před bezprostředním nebezpečím za pomoci našeho instinktu a to je dobré. Ale nesmíme dovolit, aby nám strach zabránil žít.

Eva

zdroj:creativesociety.com; fórum Globální kríze. Zodpovědnost