Tvorivá spoločnosť

Běžím do práce. Jako vždy na poslední chvíli. Míjím lidi, kteří stejně jako já, pospíchají na autobus, aby stihli další navazující spoje. Po ránu jsem často nevrlá a dokáže mě rozhodit i prkotina. Když se podívám na lidi kolem, vidím, že i oni uvnitř se sebou bojují. Odrážíme se jak zrcadla jeden od druhého. Někdy bych si přála vstát do práce v klidu, vypila si dobrý šálek čaje a připravila se na to, co nový den přinese. Jistě jako každý z těch lidí.

Jak by to mohlo být

Představuji si meditaci v přírodě, čas na ranní rozcvičku, ale běh na MHD do toho rozhodně nepočítám. Toužím raději přivítat den hlasovým cvičením. Zpěv je totiž moje vášeň. Jenže nekompromisní budík řve o čtvrté ráno a vstávat ještě o něco dříve, by byla asi moje smrt, když vezmu v potaz náročnost mého povolání. Venku, na čerstvém vzduchu, ze mě všechno těžké padá a já s vděčností nasávám vlahý vzduch a říkám si, jaký hřích je se neustále za něčím honit a přitom si nevychutnat tuhle přehlídku barev ranní rosy, která se třpytí v trávě jako drobné diamanty, jaký hřích je přehlédnout hádku vrabců v křoví nebo prostě si jen nevychutnat svěžest probouzející se přírody. Ne každý má to štěstí, že má zdravý zrak či zdravé nohy.  Přehlížíme to, za co by jiní byli vděční s myšlenkou, že si vychutnáme vůně života, až bude víc času. Všechno to, co si přejeme, jak nás chlácholí hlas v hlavě, uděláme, až bude víc času. Ale můžeme si být jistí, že to „příště“ nastane? Sáhněme si do svědomí. Když máme volno, tak jsme rádi, že jsme a nic se nám nechce. Je to taková hra systému, s kterou ale dobrovolně souhlasíme. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, je to asi diagnóza…

Přestali jsme žít přítomností a radovat se ze života. Spíš tak nějak přežíváme. Já osobně mám pocit poslední měsíce jako bych nic nestíhala. Stále se jen honím a ironicky nazývám toto období “dostihy”. O tom by ale život neměl být. Všechno v nás řve po tom, abychom se zastavili a alespoň malou chvilku věnovali sami sobě. Sobě skutečnému. Abychom ze života nebyli vyhořelí, ale naopak pláli jak pochodně a radovali se z toho, co nám bylo dáno. Z těch úžasných příležitostí,  které jsou nadosah. Co nám vlastně, kromě nás samých, brání změnit zaběhlý režim tak, aby vyhovoval nám? Čeho se tak bojíme? Můžeme změnit naprosto vše, když budeme chtít.

Naše společnost nutně potřebuje změnu nebo nám problémy přerostou přes hlavu a pak bude příliš pozdě vyjít  z otrockého systému. Stačí se podívat na novinky ze světa a člověk si připadá, jak ve zlém snu. Namísto lamentování nad tím, jak se řítíme do určitých míst,  ale může každý z nás přispět k lepším zítřkům tím, že o problémech bude otevřeně mluvit a požadovat právo na to, co by mělo být samozřejmostí. Právo na pravdu, na svobodu projevu, na důstojnost. Všichni chceme žít ve skutečně demokratickém světě. 

Říká se, že tato doba je zkažená, tuto dobu ale vytváříme my, lidé. Možná, kdybychom se naučili opět zpomalit a vychutnat si každý okamžik naplno, začali bychom i více vnímat to, co je třeba změnit a jak na to. Myslím, že je dobrodružství překonávat výzvy a stávat se silnější osobností. Učit se být jemnějším a laskavějším člověkem k sobě i ke svému okolí, protože popravdě, všichni jsme stejní.   Kdybychom měli čas poznat všechny lidi, kteří se na nás ráno v buse mračí, protože musí vstávat brzy a mají kopu starostí, zjistili bychom, že všichni jsou fajn a chtějí mít možnost projevit naplno své dary, přinést je světu a opět se uvnitř vrátit do dětských let, na které téměř každý tak rád vzpomíná, protože tehdy jsme žili v přítomnosti tak, jak by měli žít i všichni dospělí.

Přicházíme o tolik, o kolik jsme ochotni přijít.                                                        

  T.