Tvorivá spoločnosť

Dnes ráno začal jako obyčejný pracovní den. Vstala jsem do práce a protože bylo dusno a probudila jsem se celá zpocená, docela jsem se těšila, že se při dešti cestou osvěžím a bude se lépe dýchat. Bohužel, moje očekávání se nevyplnilo. Po cestě na autobus to bylo ještě příjemné a v autobuse jsem si hned otevřela i okénko. Ještě chvíli jsem dýchala ten čerstvý vzduch, ale čím blíž jsem byla Praze, tím víc jsem cítila dusivý a tíživý pocit na plicích. Rozhlížela jsem se kolem, kde hoří a googlila jsem, jestli nehoří někde v okolí Prahy, ale nic jsem nenašla. Byl to nepříjemný pocit, jako kdyby hořelo někde blízko. Později, když jsem se ptala řidiče, jestli neví, kde hoří, odpověděl, že je to kouř z Hřenska, kde hoří již 1000 hektarů lesa a vítr zanesl kouř až sem. Velmi mě to překvapilo, protože je to od nás pěkně daleko a zároveň jsem si připomněla, jak maličká je naše země a jak je v ní i ve světě kolem vše propojeno. V duchu jsem si představila všechny ty lidi, kteří jsou přímo u ohniska požáru a musí tyhle splodiny dýchat pořád. Na všechny, kteří nyní prožívají události související s klimatem a bojují o svůj život. To, co si myslíme, že je daleko a nedotkne se nás, nakonec stejně nějakým způsobem ovlivní každého. Můžeme žít v iluzi toho, že se nic neděje a že se nás to netýká, ale důsledky, ačkoliv jsou zprvu plíživé, mohou dosáhnout enormních rozměrů.   

Často má moje mysl chuť od všeho utéct a užívat si život jako dříve ve sladké nevědomosti, jenže pak promluví můj vnitřní hlas a já vím, proč jsem se přidala k Tvořivé společnosti. Ani mně se nelíbí poukazovat na klimatické události a přesvědčovat dennodenně lidi o tom, že je zač bojovat, že musíme převzít odpovědnost do svých rukou a spojit se v jednom cíli, přátelství a spolupráci, abychom vytvořili bezpečný svět pro nás všechny. Abychom vůbec přežili! Také bych se chtěla těšit z dovolené, z posezení s rodinou, ale vnitřní pocit mi to nedovolí, protože znám fakta a vím, že nemáme mnoho času, abychom změnili směr naší budoucnosti, která se nezdá zatím příliš optimistická.  Už i ty krásné letní noci, které jsem ráda trávila pozorováním hvězd, ztratily své kouzlo. Opravdu to jediné, co musíme udělat, je přiznat si, že svět není v pořádku a převzít opět opratě do našich rukou. Nač je mi těšit se z požitků, když ve velmi blízké době už žádné nemusí být? Přeji si, aby byl svět normální a aby se z něj mohli radovat všichni. Pokud se vážně zamyslíme nad svými životy a nad naši společnou budoucností, tak změníme formát společnosti. To je jediná šance, jak tento boj vyhrát.

Máme na výběr

K přirovnání absurdity našeho spotřebního formátu, který v nás vychoval egoisty, mi dnes vyvstanul obrázek ženy, která se dívá na topícího člověka, kterého si nejprve natáčí a  potom křičí, že mu zavolá pomoc, namísto toho, aby mu ji sama ihned poskytla a zachovala se zodpovědně  jako Člověk. Pro topícího bude PAK už pozdě. PAK už nebude možné napravit tuto chybu. Jsme vystaveni tolika různorodým informacím a masovým hrůzám, že jsme jaksi ochladli a nevíme, jak se vlastně  zachovat jako Člověk. Mysl nám podsouvá milion věcí, proč to nejde a my ji slepě věříme, že tak je to správně. Dokud nám doslova nehoří pod našimi patami, tak se nás to nedotýká. Klimat sílí a všichni víc a víc poznáváme jeho ničivý dotek. Každý z nás si bude muset vybrat, jestli chce zemřít ve spotřebním formátu, nebo se připojí k vytvoření nové společnosti založené na vzájemné úctě, podpoře, s vědomím vlastní odpovědnosti za svět, ve kterém žijeme. Nikdo za nás (za tebe) tvůj díl odpovědnosti nevezme. I Ty neseš vinu na tom, jestli se tvé děti a vnoučata budou dívat, jak vše kolem nich umírá.

T.

zdroj:creativesociety